Jaká je vlastně současná praxe života se speciálně vycvičeným psem, na veřejnosti?

Obecnou úpravou, která se touto oblastí zabývá, je Doporučení veřejného ochránce práv pro přístup vodicích a asistenčních psů do veřejných prostor č.31/2010/DIS/JKV, které mimo jiné říká: „..pes speciálně vycvičený pro doprovod osoby se zdravotním postižením je její nepostradatelnou součástí a umožňuje jí plně uplatňovat právo na volný pohyb, samostatnost a nezávislost. Zajištění přístupu speciálně vycvičených psů do veřejných prostor je nutné pro realizaci práva nebýt diskriminován, jakož i dalších práv osob se zdravotním postižením…“ Tenhle text ostatně mají i majitelé námi vycvičených psů na rubu „služebních průkazů“ svých asistentů, aby byl v případě potřeby kdykoli k dispozici.

 Hlavní problémy vznikají z nevhodných mezilidských vztahů a případně nedostatečné informovanosti, nikoli z nedostatečné opory v normách. Realizace výše zmíněných práv je totiž převážně na vůli jednotlivých lidí, a tak hlavě tam, kde se s asistenčními psy nesetkávají příliš často, bývají zpočátku problémy. Zejména v prodejnách potravin a restauracích někdy klienti dost tvrdě narazí, setkají se i s hrubým odporem. Pokud se o takových případech dozvíme, snažíme se je v rámci možností řešit, a ku podivu často s dobrým výsledkem.

Takže jde nejspíš o to, aby každá organizace cvičící asistenční psy dobře instruovala svoje klienty, jak v případě problémů postupovat. Naši klienti znají následující postup:

1) Musí mít psa označeného rozlišovací dečkou, aby měla veřejnost vůbec šanci asistenčního psa poznat

2) V případě nejasnosti vysvětlit, že se jedná o asistenčního psa

3)  Pokud to nestačí, ukázat průkaz asistenčního psa

4) Pokud to nestačí, obrátit průkaz na rubovou stranu a ukázat odkaz na doporučení ombudsmana č. 31/2010/DIS/JKV o přístupu asistenčních a vodících psů do veřejných     prostor a odkázat na něj

5) Pokud to nestačí, obrátit průkaz na líc, kde je uvedený kontakt na vedení organizace, a zavolat na něj. Pak už to dále vyřeší vedení naší společnosti, jak jsme zmínili výše.

   Za posledních deset let se četnost problematických případů průběžně snižuje, v poslední době už je tak jeden případ za půl roku. A v jednom jediném případě se nám za těch posledních deset let nepodařilo sporný případ k plné spokojenosti vyřešit, protože majitel obchodu se sýry byl opravdu urputný. Spíš nám vedoucí ochranek děkují, že je konečně někdo přehledně instruoval, jaký je stav věci a jak postupovat.

Dál se o přístupu asistenčních psů zmiňuje Hygienická vyhláška Ministerstva zdravotnictví ze 30.3.2004 v § 49 odstavci 1 písmenu h) říká:    „Vstupovat do konzumační části provozovny může vodicí pes doprovázející nevidomou osobu a pes speciálně vycvičený pro doprovod osoby s těžkým zdravotním postižením. Vstup ostatních zvířat do konzumační místnosti provozovny, která poskytuje služby v rámci hostinské živnosti, je možný jen se souhlasem provozovatele.“ Tedy explicitně vyjádřeno, asistenční pes může do restaurace bez souhlasu provozovatele.

O problémech s přístupem asistenčních psů do škol a školek nemáme od klientů žádné zmínky, naopak jsou přijímáni jako zpestření výuky a uklidňující prvek. Vyskytují se spíš problémy s přístupem vodících psů do škol pro nevidomé.

Takzvané „vodítkové vyhlášky“ v různých městech, které obecně upravují možnosti volného pohybu psů na veřejnosti a případně povinnost nosit košík, většinou pracovní psy ze své působnosti vyjímají a s uplatňováním tohoto principu nebývá problém. Příkladem je třeba čl.1 odst.5 vyhlášky 21/2009 Statutárního města Brna.

Pobyt asistenčních psů ve zdravotnických zařízeních upravuje zákon 372/2011 O zdravotních službách v § 30 odstavci 3: „Pacient se smyslovým nebo tělesným postižením, který využívá psa se speciálním výcvikem, má právo s ohledem na svůj aktuální zdravotní stav na doprovod a přítomnost psa u sebe ve zdravotnickém zařízení, a to způsobem stanoveným vnitřním řádem tak, aby nebyla porušována práva ostatních pacientů.“ A velmi často to tak opravdu funguje. Zdravotnická zařízení většinou asistenční psy akceptují, v případě hospitalizace klienta se personál i předhání v možnosti se o psa pomáhat starat a využívat ho jako vítanou canisterapeutickou návštěvu.

V medicínské oblasti bývají největší problémy v některých lázeňských ubytovacích zařízeních, kde se snaží klienty s asistenčními psy odmítat. Je to pravděpodobně dáno ponejvíce názorem dobře platící arabské klientely, která ovšem považuje psy za nečistá zvířata a odmítá s nimi pobývat pod jednou střechou. Nejjednodušším řešením je změnit ubytovací zařízení, jinde vás rádi přijmou.

Pokud je majitel asistenčního psa odvážen sanitkou, záchranné služby většinou o asistenčních psech vědí a berou je s sebou do sanitky. Ale pozor – vždycky musí být asistenční pes označen dečkou. Jinak jsou naopak záchranáři vůči psům velice obezřetní a mají právo dokonce odložit ošetření, dokud není pes odveden. Toto chování záchranářů mohu z vlastní zkušenosti potvrdit a musím říct, že má oporu v etologii psa, protože necvičený pes může takovou situaci vyhodnotit jako ohrožení smečky a začít bránit.

V dopravě je pozice asistenčních psů přímo zmíněna například ve Smluvních přepravních podmínkách českých drah pro veřejnou osobní dopravu v kapitole XIII:  „Vodící pes nevidomého držitele průkazu ZTP/P, asistenční pes a služební pes policisty může být přepravován ve vlaku bez nasazeného náhubku, nesmí však být přepravován na sedadle a musí být držen na vodítku nakrátko. Vodící psy nevidomých držitelů průkazu ZTP/P asistenční psy a služební psy policistů při plnění úkolů podle zákona o Policii ČR, nelze z přepravy vyloučit ani odmítnout jejich přepravu.“  Podobně se k přepravě asistenčních psů staví i ostatní  železniční dopravci a opravdu to u nich funguje. Jezdit teď psi mohou i Pendolinem, kde to nebylo po dlouhou dobu možné.

Většina společností provozujících taxislužbu, dovoluje psy svými auty vozit. Jen je třeba předem, při objednávání auta nahlásit, že s vámi pojede pes a že to je asistenční pes. A oni pošlou řidiče s autem, který s tím bude počítat. Je to z jejich strany logický požadavek, protože těžko by taxikář mohl vézt klienta s asistenčním zlatým retrívrem a jako dalšího klienta dámu ve večerní toaletě do opery.

Z nedodržení tohoto principu vznikl incident nevidomé paní s taxikářem, který začátkem roku 2020 koloval médii. Nevidomá paní s vodícím psem zabloudila, proto nechala psa vyhledat dveře, a pes jí tak zavedl do recepce hotelu. Paní požádala recepční o objednání taxíku, který by jí z nemilé situace vyvezl domů. Tak se i stalo, taxík přijel, ale jeho řidič nebyl připraven na převoz psa. Zjevně proto odmítl paní odvézt. Jak se incident vyvíjel dál, těžko říct, jestli taxikář paní nabídl, že jí zavolá jiného taxíka, nevíme. Nicméně se situace vyhrotila do nepřijatelných dimenzí. Je ale nutné předpokládat, že tento požadavek taxikářů na objednání přepravy psa bude ze zřejmých důvodů trvat vždy.

Právo na možnost mít s sebou asistenčního psa na palubě letadla zmiňuje evropské nařízení 1107/2006, čl.7, odst. 2: „Žádost o využití pomoci asistenčního psa musí být akceptována za předpokladu, že leteckému dopravci, jeho zástupci nebo provozovateli souborných služeb pro cesty, pobyty a zájezdy je tato skutečnost oznámena v souladu s vnitrostátními pravidly pro přepravu asistenčních psů na palubě letadel, jestliže taková pravidla existují.“

Jednotlivé letecké společnosti tuto možnost mají upravenou individuálně, většinou to představuje dlouhé vyjednávání po dlouhou dobu před letem, posílání různých dobrozdání a dokumentů, a ani pak nebývá výsledek jistý. Jedna klientka nakonec létá raději bez psa, aby náhodou nebyla na poslední chvíli vystavená nátlaku dát ho ve schránce do zavazadlového prostoru, jiná jela do Afriky raději lodí, aby psa mohla bez problémů vzít s sebou. Když jsem byl před několika lety v Anglii na světovém kongresu trenérů asistenčních psů, přiletěli tam z těchto důvodů účastnící z celého světa bez psů, což působilo na takové akci dost komicky a všechny semináře to posunulo do teoretické roviny.

Například ČSA přepravuje v kabině asistenční psy pouze u „osob s omezením pohybu“. Všechny ostatní asistenční psy včetně psů pro „emocionální podporu“ přepravuje za standardních podmínek, tedy do 8kg v kabině a v kenele, jinak v nákladovém prostoru.

Všude na světě jsou ale poslední instancí v tomto rozhodování kapitáni letadel, kteří opravdu mají poslední slovo v povolení vzít psa na palubu. Kapitán letadla totiž (stejně jako kapitán lodi) plně zodpovídá za bezpečnost cestujících i za letadlo a jeho rozhodnutí žádný úředník letecké společnosti, ani jiné instituce, nemůže změnit.

Pro úplnost ještě uvedu, jak je upraven pohyb psů v lese, podle zákona 449/2001 o myslivosti, protože o tom se vede mezi majiteli psů hodně diskusí, a bohužel každý rok jsou v ČR zastřeleny tisíce psů, mnohdy naprosto zbytečně. Zákon říká, že v honitbě (nejen v lese, ale i na lukách a v polích) musí být pes pod vlivem vůdce (psovoda). Tedy nikoli na vodítku, jak často myslivci tvrdí. Psa, který pod vlivem psovoda není pak může zastřelit jen myslivecká stráž, a jen pokud štve zvěř, jestliže je to dál než 200 metrů od posledního plotu. Naopak, psa v honitbě nesmí v žádném případě usmrtit, pokud jde o: „…psy ovčáckých a loveckých plemen, psy slepecké, zdravotnické, záchranářské a služební.“ Takže asistenčního psa by neměli zastřelit ze dvou důvodů, je to jednak pes „zdravotnický“ a zadruhé většinou loveckého plemene. Ale prosím, nesázejte na to, mějte v přírodě své psy neustále pod kontrolou, dodržování tohoto ustanovení zákona ze strany myslivců je velice nejisté.

Asi nejdůležitějším zákonným vodítkem lidského konání v naší republice je článek 2 odstavec 4  Ústavy České republiky, kde se uvádí: „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Tolik základní zákon. Ale nad všemi zákony by měla stát morálka, zákony by měly být jen jejím minimem. Proto připomínám majitelům psů obecně, těch asistenčních zvlášť – majitel vždycky a za všech okolností zodpovídá za svého psa.

Dodatek:

V roce 2020 skupina poslanců předložila Parlamentu ke schvální návrh zákona „O některých právech osob se zdravotním postižením, které využívají doprovodu psa se speciálním výcvikem.“ V něm se v §5 odst.1 říká: „Osoba s nepříznivým zdravotním stavem využívající doprovodu psa se speciálním výcvikem má právo s tímto psem vstupovat do veřejně přístupných prostor a prostředků veřejné dopravy, pokud by při realizaci tohoto práva nedošlo k porušení práv jiných osob nebo není-li jiným právním předpisem stanoveno jinak. Osoba s nepříznivým zdravotním stavem v doprovodu psa se speciálním výcvikem nesmí být vyloučena z veřejné přepravy z toho důvodu, že je doprovázena psem se speciálním výcvikem, nestanoví-li jiný právní předpis jinak.“

Hlavní problémy vznikají z nevhodných mezilidských vztahů a případně nedostatečné informovanosti, nikoli z nedostatečné opory v normách. To bohužel nezmění svojí velmi volnou formulací ani připravovaný zákon. Vždycky se mohou přinejmenším najít jiné osoby, jejichž práva bude přítomnost asistenčního psa porušovat a tak každodenní podpora klientů ze strany příslušných výcvikových subjektů bude jistě muset nadále pokračovat.